O emocích, dětech a dospělých

Emoce jsou jakýmsi pojivem sociálních vazeb. Jsou nedílnou součástí našich vztahů a svým způsobem tyto vztahy pomáhají utvářet a definují je. Na základě emocí se řídí celý náš svět, náš systém hodnot, naše osobnost, priority, zkrátka to, kdo jsme.

Orientujeme se podle nich při výběru našich vztahů a ovlivňují naše chování v interakcích s druhými. Informují nás o našem momentálním stavu a přáních. Jsou-li negativní, odkazují většinou na nějakou naši nenaplněnou potřebu. Je tedy důležité své emoce vnímat a registrovat jejich poselství.

Z pohledu evoluce se náš mozek vyvíjel postupně. Ranné formy života, jako byli plazi nebo dinosauři, měly k dispozici pouze naši nejstarší část mozku, tzv. plazí mozek. Zde se nacházela centra, která sloužila především k přežití. Odtud také pocházejí naše instinkty a obranné strategie, reakce, které stále využíváme – boj, útok nebo ustrnutí. Později, jak se mozek vyvíjel, přidaly se složitější mechanismy a vznikl tzv. savčí mozek, který začal využívat jiné strategie a reakce a používat k tomu emoce. Nakonec se vyvinula šedá kůra mozková, tzv. neokortex, náš racionální mozek, který dokázal věci vyhodnocovat, plánovat a řídit.

Malé děti mají vývoj mozku podobný. Nejprve se vyjadřují instinkty a poté emocemi až do začátku dospívání. Racionální mozek se vyvíjí a zraje postupně. Je to právě neokortex, který dokáže řídit a regulovat naše emoce, a proto malému dítěti nevysvětlíte racionálními důvody, že nemusí brečet nebo se vztekat kvůli rozlitému mléku. Dítě je schopné vyhodnocovat a řešit situace pouze natolik, na jakém stupni vývoje se právě nachází.

Z toho důvodu je velmi podstatné, jak se s emocemi u dětí zachází. Dítě samo sebe a svět vnímá dlouho skrze dospělé a je závislé na tom, aby jeho potřeby někdo naplnil. Je důležité chápat a přijímat jeho emoce jako jediný způsob, jak s námi o svém vnitřním světě komunikuje. Pokud na jeho potřeby dospělí reagují empaticky, dítě získává samo o sobě přesvědčení, že je přijímáno a že je v pořádku takové, jaké je, jeho pocity a potřeby jsou důležité a pečující osoba je naplňuje. Svět je tudíž příjemné a bezpečné místo. V dítěti se tak vytváří pocit zdravé sebehodnoty i důvěry.

Před dávnými časy však došlo k malé chybičce, když jsme se odklonili od přirozenosti a našich původních a zdravých instinktů. Začali jsme dětské emoce a potřeby vnímat jako problém nebo jako něco, co nás obtěžuje. Těžko říci jak a proč k tomu kdysi došlo, ale následky této historie si neseme doposud každý z nás. Tady začíná problém s emocemi. Tím, že se emoce přestaly vnímat jako něco normálního a zdravého, přestalo se na ně adekvátně reagovat. Výsledkem takového zacházení je celospolečensky narušený postoj k emocím. Dítě místo podpůrného prostředí začíná vnímat nelibost dospělých a jeho mozek ještě není dostatečně zralý na pochopení souvislostí, prožívá emoci jako sebe samotné. Vztahuje si negativní reakci na emoci jako negativní reakci na svou osobu.

Další problém s emocemi je, že jejich energetický náboj, pokud nedojde ke zdravému dokončení cyklu, se akumuluje v těle, kde zůstává nahromaděný a v psychice dochází k trvalým následkům. Výsledkem je narušený pocit vlastní sebehodnoty, přesvědčení, že nejsem dost dobrý/á, vítaná, přijímaná, milovaná... a roztáčí se kolotoč traumat, která si pak přinášíme do dospělosti v interakcích s našimi blízkými a s okolím. Pokud tyto rané prožitky nejsou integrovány a vyléčeny, naše emoce pak připomínají rozbouřenou řeku a někdy i tsunami.

Co se pak děje v našich vztazích, je to, že projektujeme dávné nenaplněné potřeby a emocionální zranění na lidi a situace v současnosti podle toho, která vytěsněná vzpomínka se nám zrovna spustí. Psychika se všemožnými způsoby pokouší zacelit tyto díry. Neodžité emoce a jejich nedokončené cykly (po vybuzení emočního náboje přichází naopak vybití/zklidnění, úleva) jsou ve formě energie zaseknuty v našem systému a budou se všemožně snažit o její uvolnění. Situace, lidé a události nám budou vytahovat tato zranění, dokud jim nedáme plnou pozornost a nedoprožijeme je.

Neadekvátní, přehnané reakce, domněnky, atd., naše okolí většinou vnímá jako chybné, my si toho ale často vědomi nejsme. Považujeme své myšlenky a pocity za oprávněné a správné. Nárokujeme si naplnění našich potřeb a většinou až s nějakým odstupem si uvědomíme, že jsme se zmýlili nebo se nezachovali správně.

Můžeme také zažít opačný případ, kdy své emoce a potřeby natolik potlačíme, že žijeme jen podle přání a požadavků našeho okolí. Možná, že za čas se nahromadí natolik negativní energie, že práskneme dveřmi, ale zanedlouho jsme opět v tom stejném modelu chování. Stát se může rovněž to, že si nedovolíme pustit ani kousek této energie ven... pak naše tělo reaguje nemocí nebo různými fyzickými symptomy.

Tohle je bohužel vzorec většiny populace, ať už ve vztahu s druhými lidmi nebo ve vztahu se sebou samými. Naše emoce potřebují uznání, přijetí a vyslyšení. Naše potřeby potřebují být naplněny. Vnímat sebe sama je klíčové k tomu, aby naše vztahy byly harmoničtější a nebyly jen kolotočem různých zranění a vzájemného zraňování.

Přeji nám všem, abychom si uvědomili důležitost toho, jakým způsobem naše chování ovlivňuje náš život, který je z největší části právě o našich vztazích, a začali se aktivně spolupodílet na tom, jak jej žijeme. Nezaujatý pohled, například v koučovacím rozhovoru, může usnadnit odkrývání nevědomých vzorců a nefunkčních stereotypů v chování.