Naučte se odmítat

Často je pro nás odmítání extrémně těžké. Důvodů je možných hned několik. Stává se, že jsme vyrostli v prostředí, kde jsme museli plnit požadavky dospělých a nikdo naše hranice neřešil. Vyrostli jsme a toto osvojené chování jsme aplikovali stále stejně, přestože už jsme nebyli ohroženi potrestáním tak moc jako když jsme byli děti. Strach z tohoto trestu je v nás však stále hluboko zarytý a prodrat se z něj není tak snadné.

Někdy se může stát, že náš strach je oprávněný a že skutečně můžeme vyvolat na druhé straně všelijaké emoce a z nich plynoucí následky. Velmi běžně se toto stane, pokud jednáme s člověkem, který odmítání bere jako osobní selhání a který si nevědomě nese z minulosti zase svoje bolavá témata.

Možná, že si z toho stejného prostředí neseme tak silné potlačení sebe sama, že si své hranice už uvědomujeme jen pramálo a proto nebudeme požadavky jiných odmítat tak dlouho, dokud jednoho dne nevyhoříme nebo se jiným způsobem náš systém nezačne hroutit. Tohle bývá často poslední a zároveň první budíček k tomu, začít stavět sebe sama na první místo.

Druhým extrémem mohou být lidé, kteří sebe sama staví na první místo příliš tvrdým způsobem, ale činí tak spíše z chorobného nedostatku vlastní sebehodnoty. Zoufale se snaží dohnat druhé necitlivým a hrubým chováním k prosazování pouze svých vlastních požadavků a potřeb.

Ani podřízený, ani nadřazený způsob jednání není z dlouhodobého hlediska zdravý a nepomáhá budovat kvalitní a pevné vztahy. Oboje je spíše signálem nešťastného pokusu mít své vlastní místo na slunci.

Podstatné je říci, že svoje místo na slunci má každý a boj na hranicích je tedy zbytečný. Nicméně jsme lidé, kteří se učí a vyvíjí svým vlastním tempem a způsobem, a proto jsou i tyto zkušenosti podstatné.

Existuje však způsob, který je laskavější a který generuje energii oboustranně. Ten způsob jsem nazvala Empatické odmítání. Jeho základem je, podobně jako u všech laskavějších forem komunikace a chování, mindfulness, neboli všímavost.

Všímavost v první řadě k sobě a zároveň i k druhým. Je zde třeba zmínit, že toto uvědomění vyžaduje určitý trénink a časté monitorování vlastních pocitů a potřeb. A stejně tak vyžaduje trénink i jejich vhodná forma vyjadřování.

Empatické odmítání je tedy o respektování vlastních hranic a odvaze k jejich vyjádření současně s tím, že pokud je to možné, hledáme náhradní řešení k uspokojení potřeb i toho druhého. Tímto se vyhneme jak přehnané úslužnosti, tak přehnanému egocentrismu.

Moc se mi tento přístup líbí. Přijde mi, že díky němu mohou být všechny vztahy harmoničtější, ať už se jedná o ty pracovní nebo soukromé. Zajisté tímto nedokážeme změnit emoce a chování druhého člověka, ale přesto věřím, že tímto způsobem bude druhá strana vždy ochotnější k dohodě a pravděpodobnost nepříjemných roztržek se tím pádem výrazně zmenší.

Pokud je náš přístup navíc takto otevřený a pravdivý, jsme na dobré cestě k lepšímu pocitu ze sebe sama, bez ohledu na to, jak ho vnímá ten druhý, a to určitě stojí za to, nemyslíte?