Skryté vzorce - znáte je?

V minulém článku jsem psala o tom, jak fungují emoce a jak k nim často přistupujeme u svých dětí i u sebe. Co se dětí týče, zmiňovala jsem, že do určitého věku (cca do 6 let) není dítě schopno racionálně rozpoznat, že reakce rodiče jsou záležitostí rodiče a dítě za ně není zodpovědné. Negativní reakce na jeho emocionální projevy se ho hluboce dotýkají a ovlivňují jeho pozdější vztah k sobě samému a jeho pocit vlastní sebehodnoty. V tomto věku se může díky tomu zakořenit mnoho negativních přesvědčení o sobě. Z těchto přesvědčení se později stávají jakési kódy nebo programy, které nás provázejí v nejrůznějších oblastech života, ať už je to oblast zdraví, vztahů, kariéry, financí nebo v osobním životě.

Mimo to dítě ze svého prostředí nasává různé vzorce myšlení a chování a přejímá zkušenosti a názory autorit okolo sebe. Z nich se také stávají programy, které formují jeho osobnost. Pozdější zkušenosti a různé životní události mohou tyto přesvědčení ještě více posílit nebo doplnit. Jsou to pak opět emoce, které jsou s těmito programy nesmazatelně spojeny a které je do jisté míry ovlivňují a spouštějí.

Mnoho rodičů si samozřejmě svůj vliv na vznik těchto programů neuvědomuje a nesnaží se záměrně dítěti narušit psychiku. Většina z nich se naopak v dobré víře snaží své dítě připravit na úspěšný život ve společnosti. Často proto používají věty, které mají motivovat k podávání lepších výkonů, především ve škole nebo v chování. Vzpomeňte si, kolikrát jste například slyšeli větu typu: "No, ale Karolíně matematika jde, jakto, že ona se to naučit dokáže a ty ne?!" Bohužel takovými způsoby se v dítěti většinou nevzbudí síla a chuť k podání lepšího výkonu, ale začne cítit vinu, vztek nebo smutek. Pokud se situace násobí nebo opakují, utváří se v něm přesvědčení, že NENÍ DOST DOBRÉ nebo že OSTATNÍ JSOU LEPŠÍ NEŽ ON... a program je na světě.

Příkladů, které vedou ke vzniku těchto přesvědčení, je spousty... stejně tak, jako je spousty negativních programů. Většina z nás si však jejich vliv ani neuvědomuje a reakce, které automaticky využíváme, považujeme za přirozenou součást své osobnosti. Je však doopravdy toto naše skutečná osobnost? Mnoho z nás pak zažívá nevysvětlitelné pocity vlastní nedostatečnosti, nespokojenosti, frustrace, nejistoty, nedůvěry k druhým, žárlivosti, závisti, strachu, atd. Často tak hledáme ujištění, že jsme hodnotní, milovaní, přijímáni vně od druhých a přijde nám to zcela normální a oprávněné.

Zažili jste to jistě někdy sami, dožadování se přílišné péče, pozornosti, naplnění potřeb, přehnaná očekávání, nedůtklivost, urážlivost. Ať už jste byli na straně požadujícího nebo po vás někdo toto požadoval. Jak jste se u toho cítili? Věřím, že ani na jedné straně člověk nezažívá pocity radosti a štěstí, většinou z toho spíš nemáme příliš dobrý pocit.

Jsme nedokojení, nedoťuťaní. Známkou přítomnosti takového zranění/programu může být třeba i to, že nezvládáme kritiku nebo reagujeme na situace přehnaně, křičíme, brečíme anebo v nejhorším případě se uchylujeme k násilnostem. Takový člověk pak často může propadat nejrůznějším závislostem, promiskuitě, hazardu, workoholismu. Přílišné nutkání k nejrůznějším sportům a adrenalinu může být ve skutečnosti rovněž snaha uniknout od sebe sama, nebo-li od své bolesti a vlastního pocitu nedostatečnosti.

Jediným řešením je přijmout tento stín, uvědomit si tato zranění a odvážit se najít způsob, jak se cítit skutečně fajn. Nahradit zakódovaná negativní přesvědčení těmi podporujícími, prospěšnými a pozitivními a osvobodit se od nich není nemožné.

Dokud nezačneme obracet pozornost dovnitř, do svého nitra a nezačneme aktivně zkoumat svoje vzorce myšlení a chování, budeme dále uvězněni ve světě nevědomých programů a veškerá naše činnost bude vycházet z nelásky k sobě samým. Naše vztahy budou plné bolesti a vzájemného napadání se, dožadování, protože prvotní zdravý otisk naší hodnoty, který nám měli zprostředkovat naši vychovatelé a který nám tak zoufale chybí, se budeme snažit vydolovat od našich nejbližších, aniž by o tom měli tušení. Takové jednání nám však zákonitě nemůže přinést kýžený výsledek. Druzí nám nedokáží nahradit milující, podporující a respektující rodiče.

Uzdravení vlastního pocitu hodnoty leží již pouze v nás a je jen na nás, abychom ho (klidně i s pomocí vhodných lidí) našli, uvědomili si ho a nahradili jím nefunkční a destruktivní smýšlení o sobě samých a o druhých.